Zpět na předchozí stránku

Říká se, že se třetím dnem vždy přichází krize. Pro festival MOVE Fest to naštěstí neplatí – jeho pohybem nabitý program uhání vpřed jeleními skoky a nechává za sebou vzduch rozvířený svěžími choreografickými nápady. Co tedy přinesl den s pořadovým číslem tři?

Dopoledne patřilo opět Sáře Puchowské, která navázala na svůj čtvrteční workshop Dance Medicine 1. Účastníky své lekce uvedla ještě hlouběji do tajů správného fungování pohybového aparátu, a to jak v praktické části, kde hrálo hlavní roli Pilates pro tanečníky, tak i v následné teoretické přednášce – tentokrát na téma dolní končetina a možné taneční úrazy. Z pedagogického projevu Sáry Puchowské jsou patrné rozsáhlé znalosti a zkušenosti v oblasti taneční medicíny a pro mnohé profesionální i amatérské tanečníky jsou její hodiny na MOVE Festu jako Alenčina cesta do říše divů – jsou totiž mnohdy zvyklí tělo „pouze" používat a nutit k nejlepším výkonům, nepřemýšlejí už ale tolik o tom, jak mu naslouchat a chápat ho.

Páteční festivalový večer lákal na novocirkusové představení Onnellisten Maa (Land of the Happy), které dorazilo do Ostravy až z dalekého Finska. Název neprozradil mnoho z obsahu představení, tím napjatější však mohli diváci být. Skupina Sirkus Aikamoinen, jejíž členové se rekrutovali z různých škol a uměleckých prostředí, zkoušela v prostorách Cooltouru již během čtvrtečního večera a pátečního dopoledne, a už samotné zkoušky slibovaly výjimečný zážitek.

Pro inscenaci Land od the Happy vyrostlo na Nové scéně Cooltouru stylizované cirkusové šapitó. Obešlo se bez těžkých plachet a hýřivých barev, pro vytvoření kýženého dojmu stačila jen kostra z pevných lan, několik světel a pár kusů látek. Na všem ležela lehká patina, jakoby se každé předešlé představení otisklo do kulis. Vše dýchalo atmosférou starých kočovných společností, podivných lidských osudů, severskou mrazivostí i smyslem pro bizarnost. Znatelná byla inspirace Felliniho filmem Klauni, se kterou se tvůrci tohoto kusu netají.

Představení začalo zvolna a jakoby z ničeho. Dívka v jasně červeném trikotu, ležící na zemi, rozehrála na přední plachtě šapitó stínové divadlo. Postupně se začaly přidávat stíny postav, to jak za plachtou procházeli další akrobaté. Když se rozevřela pomyslná opona, rozehrála se mozaika žonglérských, akrobatických a hudebních čísel, jakou máme možnost vidět málokdy. Přitom nálada nepřipomínala pompézní cirkusové show, ve kterých sledujeme perfektní výkony artistů a nejsme si jistí, zda jsou to stroje nebo lidské bytosti. V Land of the Happy byla chyba přirozenou součástí děje – zdálo se, že sledujeme trénink artistů mezi maringotkami. Jedna žena a tři muži přecházeli od jedné cirkusové disciplíny ke druhé, občas všichni dělali všechno (například úžasné žonglování s kužely, kdy se dvě dvojice žonglérů navzájem prolínaly), občas se jeden z nich soustředil na svou mistrovskou disciplínu a ostatní ho doprovázeli na hudební nástroje nebo zpěvem. Pokud si však myslíte, že hudební doprovod se omezil jen zjednodušené brnkání nebo ťukaní, jste na velkém omylu. Interpreti zvládali hrát na neuvěřitelné množství hudebních nástrojů (každý alespoň na dva), včetně bicích, klarinetu, akordeonu nebo ukulele. Občas vyvstala otázka, jestli jejich původním uměleckým zaměřením je skutečně nový cirkus nebo hudba (např. během úžasného sóla na bicí soupravu, kdy artista-hudebník dokázal žonglovat s několika páry paliček najednou).

Podstatným prvkem celého představení byla uvolněnost, ochota přijmout risk s jakýmkoli výsledkem a také inovativnost v jednotlivých novocirkusových disciplínách. V průběhu celé inscenace se ani jednou nestalo, že by interpret přišel na scénu jen s daným cvičebním náčiním, předvedl, co umí, a odpoklonkoval se do zákulisí. Land of the Happy propojilo jednotlivá akrobatická či žonglérská čísla mluveným slovem a krátkými hereckými scénkami, takže nevznikl dojem strojené estrády – při akrobacii na kole se například postupně přidávali všichni čtyři umělci, předváděli složité cviky na rozjetém bicyklu a u toho zvládli hrát na hudební nástroje; žonglér předvedl „stiptýz" - protože měl všechny kužely schované pod oblečením, nezbývalo, než si ho sundat, chvilku s ním také žonglovat a odhodit směrem k nadšenému publiku.

Právě ona spontánní a pozitivní nálada, kterou celé představení sálalo, dokázala strhnout publikum. To odměnilo skupinu Sirkus Aikamoinen ovacemi ve stoje a mnoho diváků se připojilo i k diskuzi, která proběhla záhy po konci celé show. Interpreti se rozpovídali o své cestě k novému cirkusu (tady se ukázalo, že vlastně každý z nich původně dělal něco úplně jiného a k moderní akrobacii se dostal velkou oklikou), o rozdílu mezi tradičním a novým cirkusem, o dalších projektech, možnostech studovat na cirkusových školách v zahraničí, o zkoušení, úrazech, posedlosti a touze pokračovat i přes komplikace a nezdary.

Finským novým cirkusem však třetí festivalový den nekončil. V kavárně Cooltouru zahrála hudební skupina Šmykňa a doprovodila tak Lovecký candrbál. Hudba od podlahy přesvědčila i nejzarytější odpůrce pohybu o tom, že tanec tělu prospívá, aneb když se hraje, musíte do kola.

Do konce festivalu zbývají už jen dva dny, ty ale přinesou ještě intenzivnější taneční zážitky. Tak vzhůru za nimi!

 

Sirkus Aikamoinen | Land of the Happy
Režie: Maksim Komaro
Interpretace a hudba: Sade Kamppila, Oskar Rask, Jouni Ruuth, Tuomas Vuorinen
Premiéra: Helsinky, duben 2014

Autor: Tereza Cigánková
Studentka anglistika a taneční publicistka

zdroj: www.tanecniaktuality.cz 

cooltour        mk         moap


Další partneři