Zpět na předchozí stránku

Jsou tři – jedna herečka a dvě tanečnice. V pohybové inscenaci Uhozené květinou zakusila oblíbená herečka Vanda Hybnerová tvrdý chleba tanečníků, zatímco cenami ověnčené tanečnice Tereza Ondrová a Lucia Kašiarová zápasily se zákeřnými slovy. Trio ženských představitelek odmítajících stereotypizaci ženství ve společnosti se svých úloh zhostilo s grácií a poprvé si své role střihlo za hranicemi hlavního města v ostravském Multižánrovém centru Cooltour. Ještě před samotným vystoupením si s nimi povídala naše redaktorka Denisa Kotková. Proč Hybnerová odcházela ze zkoušek? Nejen to se dozvíte v dnešním interview.

Za sebou máte už řadu projektů, při kterých jste jedna s druhou měla na jevišti tu čest, v této sestavě však působíte v představení Uhozené květinou poprvé. Jak jste se daly dohromady?

Lucia: Uhozené květinou je nezávislý autorský projekt, který nespadá pod žádnou konkrétní skupinu. S Terezou jsem spolupracovala v rámci skupiny VerTeDance a s Vandou jsem zase měla možnost podílet se na jiném projektu – ANGEL-y, a pak už byl jen malý krůček od toho dát se dohromady a oslovit společně režisérku Petru Tejnorovou.

Jak jste se cítily v roli, která kombinuje tanec s herectvím, přestože každá z vás se profesně orientuje pouze na jeden z těchto směrů?

Vanda: V tomhle případě se nejedná až tolik o tanec jako takový. Když lidem svého řemesla řeknu, co vlastně dělám, tak na mě koukají jak na blázna a říkají, že jsem se zbláznila, když tančím. Já ale tak úplně netančím, pouze se snažím vykonávat pohyby, které sice ve výsledku působí jako chaos, ale jsou uspořádány v pevné choreografii. To pro mě byl vůbec nejtěžší úkol, protože tenhle druh paměti je mi naprosto cizí. Když jsme dělaly improvizace k tomuhle představení, tak režisér Jaro Viňarský vyňal určité druhy pohybů, které pak sestavoval dohromady. A dámy si jen na předloktí psaly: „a, b, b, a, b, a,"a pak byly během chvilky schopné sestavit půlhodinovou choreografii, kterou si pamatovaly, a já jsem se vedle nich motala jako vítr v bedně a nepamatovala jsem si vůbec nic. Takže naučit se jednu osmiminutovou choreografii, která ve finále vypadá poměrně banálně, bylo pro mě osobně jedno z vůbec největších úsilí, které jsem kdy na jevišti podstoupila.

Tereza: Pro mě to také byla velká výzva. Pracovat současně s pohybem a se slovem, je jedna z věcí, která mě vždy lákala, ale zároveň je to hodně těžké. Tak jako Vanda říkala, že má problém s pamětí co do pohybu, u mě je problém opačný, protože mě zase blokuje slovo.

Je podle vás lepším vyjadřovacím prostředkem slovo nebo pohyb?

Lucia: Já si myslím, že v současné době se umění nachází v momentě, kdy dochází k prolínání všech jeho linií. Činohra používá pohyb, pohyb používá činohru, text... Není až tak důležité, jaký způsob k vyjádření použijeme, ale proč se v určitém momentě rozhodneme pro daný druh vyjádření.

Vanda: Já jsem po letech u herectví dospěla k názoru, že slovo jako takové je zejména v komerčním světě velmi dehonestované, neuvěřitelně se opotřebovává. Je mi opravdu líto, že fyzicky nikdy nebudu mít na to, abych dosáhla na některé mety. Vyjádření emocí skrz pohyb má daleko větší náboj než použití slov. Skutečnou váhu slov, které se na nás valí ze všech směrů, už dnes nikdo neprožívá. Myslím si, že pro diváka je daleko silnější zážitek, když přijde na představení beze slov a musí si sám pojmenovat, co to vlastně na jevišti vidí.

Vando, postavíme-li vedle sebe film, činohru a pohybové divadlo, co je vám nejblíže?

Vanda: Ani jedno. Je to moje práce a já jsem moc ráda, že z toho koláče můžu ochutnat kousek ze všech stran. Nevzdávám se ničeho, tahle profese mě baví celá.

Jak probíhaly zkoušky k představení Uhozené květinou a byly chvíle, kdy si některá z vás říkala: „Tak tohle teda fakt nedám."?

Vanda: Ano. (smích) Já jsem odešla několikrát. Měla jsem takové vlastní osobní krize. Nebyly ale způsobeny tím, že bych se nemohla srovnat s tím, že propojujeme dva různé obory, ale spíše tím, že spadám do generace, která prošla trochu jinou školou. Způsob tvorby založený na nahodilosti a improvizaci je pro mě nesrozumitelný a trvá mi déle, než ho přijmu. Hlavně režisérce Petře Tejnorové jsem pořád kladla otázku: „Proč?", než jsem se dozvěděla, že žádné „protože" neexistuje, jednoduše to tak je.

Lucio, působíte zároveň jako ředitelka Studia ALTA, které dalo vzniknout i představení Uhozené květinou. Čím se liší od tradičních divadelních scén?

Lucia: V zásadě se liší už samotným slovem v názvu „studio". Není to tedy divadlo. Jde o pracovní prostor, který je určen primárně tvorbě než samotným představením. Klade si za cíl v prvé řadě vytvořit dostatečné zázemí pro nazkoušení nějakého představení a naopak nám nejde o to mít například co nejvyumělkovanější kostýmy. A tak to bylo od samého začátku, Studio začínalo jako obyčejná zkušebna, až později se rozrostlo na základě různých spoluprací.

Obě tanečnice, jste si na svá konta v různých letech připsaly ocenění Tanečnice roku. Změnilo se něco ve vašich životech poté, co jste získaly takto prestižní cenu?

Lucia: Vzpomínám si, že v době, kdy jsem ocenění Tanečnice roku dostala, jsem působila na scéně v divadle v Hradci Králové. A bylo zajímavé, že když se o něm kolegové dozvěděli, tak najednou zbystřili. (smích) Z hlediska společenské kredibility tedy taková cena určitě má svůj vliv.

Tereza: Aby to ale nevyznělo, že si ocenění nevážíme, naopak. Samozřejmě jsme z něj měly velkou radost a zvýšilo nám mezi tanečníky prestiž, ale že by něco v našich životech úplně změnilo, to zase ne.

Vando, není to poprvé, kdy jste přijala roli v pohybové inscenaci. Před Uhozenými květinou jste po boku Lucie účinkovala také v představení ANGEL-y. Dokázala byste říct, které z těchto děl je vám bližší?

Vanda: To se špatně hodnotí už kvůli žánrové odlišnosti. ANGEL-y ale byly více z naší kuchyně, to jsme si vymyslely prakticky samy. Představení Uhozené květinou je sice také autorské dílo, ale je v něm více znát rukopis Petry Tejnorové. Je to tedy primárně její představení tak, jak nás vidí, s tím, že my jsme přispěly svým určitým vkladem. Nemůžu ale říct, které je mi milejší. Pohybové divadlo, respektive Studio ALTA si hýčkám jako takové své nejmilovanější dítě ve své profesi. Nic od něho neočekávám, a nedělám to pro peníze, protože musím, ale protože to mám ráda a chci.

Jaké vztahy mezi vámi panují mimo jeviště?

Vanda: Jsme kamarádky, jinak to ani nejde. To se mi na pohybovém divadle líbí nejvíce, vztahy nejsou povrchní a nekončí s poslední klapkou natáčecího dne. V činohře třeba sice občas dojde k nějakým fyzickým kontaktům, ale ty jsou vyloženě účelové a mnohdy je to jedna velká faleš. Na druhou stranu v pohybovém divadle jsou automatickou záležitostí, o které se nepřemýšlí. To, že se někoho dotknete, obejmete ho, anebo strčíte hlavu mezi jeho nohy, vám nepřijde vůbec divné. V činohře to ale není běžné, herci na sebe hází slova, ale ve své podstatě jsou na jevišti hrozně sami, každý je solitér. Činoherec je zvyklý hrát směrem na diváka, v pohybovém divadle jste nasměrováni hlavně na své partnery, na kterých jste zároveň maximálně závislí a i ta energie představení je společná.

Lucia: Já to tak taky vnímám. V činoherním divadle jsou kolegové vždy přátelští, ale vlastně se o nich nikdy nic nedozvím. Tady na sebe třeba ani nepromluvíme, jenom se dotkneme a víme, že je všechno v pohodě.

Označily byste samy sebe jako nějaký konkrétní typ ženy – např. jako ženu moderní, ženu v domácnosti?

Tereza: V tomto ohledu se asi všechny ztotožňujeme s myšlenkou představení, která prioritně odmítá škatulkování a nálepkování žen stereotypy zažitými ve společnosti. Nechci se definovat jako „nějaká žena".

Jste také v reálu nějak „uhozené"?

Vanda: Jistě. Myslím si, že už jen to, že vystupujeme v tomhle představení, je důkazem toho, že asi nebudeme úplně v pořádku. (smích)


Trio Vanda Hybnerová, Tereza Ondrová a Lucia Kašiarová se sešlo v prostorách pražského Studia ALTA při realizaci pohybové inscenace mladé režisérky Petry Tejnorové Uhozené Květinou.
Vanda Hybnerová je známá činoherní, filmová i seriálová herečka. V roce 2004 získala cenu Thálie za ženský herecký výkon za roli Catherine v inscenaci Důkaz v Divadle v Řeznické. Rok na to pak byla nominována na Cenu Alfréda Radoka. Ani s pohybovým divadlem se ale nesetkala poprvé. Svou všestrannost a cit pro pohyb už dříve předvedla v další z inscenací Studia ALTA ANGEL-y. Tereza Ondrová stála u zrodu úspěšného tanečního souboru VerTeDance, který je držitelem mnoha tanečních ocenění. Sama Tereza získala ocenění Tanečnice roku 2010 za roli v inscenaci Anny Polívkové Případy doktora Toureta. Tanečnice se slovenskými kořeny Lucia Kašiarová působí jako ředitelka Studia ALTA a je zakladatelkou festivalu HYBAJ HO! Také ona byla v roce 2012 oceněna Českou taneční platformou jako Tanečnice roku.

 

Autorkou rozhovoru je Denisa Kotková

cooltour        mk         moap


Další partneři