Zpět na předchozí stránku

Je milá, mluví tiše, ale vyrovnaně. V jejím vystupování je zřetelně čitelná životní zkušenost, která jako by ji zocelila. Adéla Laštovková Stodolová, talentovaná tanečnice, choreografka a autorka zbrusu nové inscenace Fénix, se o ní o pár chvil později skutečně rozpovídá. Nejen o tom, jak podobně jako bájný Fénix povstala z popela, ale třeba i o jejích zkušenostech se zahraničním publikem nebo se světem módních návrhářů, se dočtete v následujícím rozhovoru.

Adélo, kromě toho, že jste talentovaná tanečnice, choreografka, autorka inscenací Muži, Ženy nebo Fénix, jste také módní návrhářka. Jak jste se vůbec k této, rovněž umělecké, nicméně odlišné, formě umění dostala?

Moje maminka byla módní návrhářka a sestra je akademická malířka. Dlouho jsem si říkala, jestli i mě se to výtvarné nadání v něčem dotklo. Dlouho dobu jsem tyhle své vlohy nechávala spát a nevěnovala jim pozornost. Dělala jsem herectví a tanec. Pak jsme si s jednou kamarádkou, se kterou se znám už od dětství, asi před pěti lety řekly, že bychom mohly začít obnovovat stará trička. To pro nás byl takový „wow" nápad, a tak jsme založily značku Chercher. Pak nás ale přestalo bavit obnovovat obnošené oblečení a chtěly jsme mít i své vlastní kolekce. Na trhu jsme hledaly hluchá místa, načež jsme začaly produkovat kolekce těhotenské módy. Ukázalo se ale, že vytvářet a prodávat vlastní módu je finančně hodně náročné. Díky tomu, že se pohybuju ve světě módy, chodím na přehlídky a podobné eventy, poznala jsem se s choreografkou Janou Burkiewiczovou, se kterou jsme začaly vyrábět kostýmy pro tanečníky. V tomto bodě se mi dvě umělecké roviny, kterým jsem se do té doby věnovala odděleně, vzájemně propojily. Začala jsem díky tomu přemýšlet o své tvorbě mnohem komplexněji. Vyrábím si kostýmy i do svých projektů. Absolvovala jsem také kadeřnický a kosmetický kurz, takže i o líčení a účesy se dokážu postarat sama. Díky tomu dnes už nepotřebuji ani scénografa, protože už si dokážu všechno představit vlastníma očima a následně si to i sama udělat.

Na jaký kousek ze své návrhářské dílny jste nejvíc pyšná?

Na loňské kadeřnické soutěži AICHI jsem se podílela na pracích na kolekci avantgardy a myslím si, že ta dopadla opravdu nádherně. Dělali jsme tam velké, ale jednoduše střižené róby. Díky tomu, že se pohybuju ve světě divadla, nebojím se experimentovat a jít do takový těch bombastických, odvazových věcí, což si myslím, že bylo výsledku hodně ku prospěchu. Když jsem se pak dívala, jak modelky v róbách ladně plují po mole, říkala jsem si, že se dílo opravdu podařilo, a na hodně vysoké úrovni.

„Když se nám rozpadne partnerství, máme často pocit, že se zhroutil svět."

Do Ostravy přivážíte premiéru představení Fénix. Co vás k jeho vytvoření inspirovalo?

U tohodle představení jsem se inspirovala legendou o Fénixovi, tedy zjednodušeně tím, že když něco umírá, něco nového a lepšího se rodí. Princip té legendy jsem aplikovala na situace z běžného života a vztahů. Když se nám rozpadne partnerství, máme často pocit, že se zhroutil svět. Ale nic se nikdy neděje náhodou. Všechno v životě má smysl a na každé situaci se máme něco nového naučit, pochopit. Po každé zimě vždy přijde jaro. Takže i ztráta partnera vždy k vede k určitému životnímu progresu. V této situaci jsem sama byla před rokem a tehdy mě někdo přirovnal právě k tomu Fénixovi, řekl, že se mi podařilo vstát z popela. Přijde mi, že stejné přirovnání lze použít i u zdánlivě běžných situací. Pro někoho může být problém třeba i objednat si pivo, protože se stydí, je neprůbojný. Potřebuje si projít zkušeností, aby zjistil, že to dokáže a v podstatě na tom nic není. Tak už i to chápu jako to „vstávání z popela" . každý může svoje osobní znovuzrození prožívat v jiných ohledech.

Bájný Fénix je jednak symbolem znovuzrození, jak jste řekla, ale zároveň také nositelem světla. Máte i vy ve svém okolí nějakého Fénixe-nositele světla, nebo si myslíte, že jste jím třeba i vy sama?

To je zajímavá otázka. Mám pocit, že kolem mě je teď spoustu přátel, pro které jsem světlem v tom, čím jsem si prošla . Jich se to nějakým způsobem dotýká, protože se teď sami potýkají s podobnými problémy. Takže si myslím, že pro ně jsem svým způsobem světlem, protože vědí, že si ke mně mohou přijít pro radu. Naopak, když jsem se já rozváděla, byla pro mě tím světlem kamaráda, která si stejnou zkušeností prošla o dva roky dřív. Takže si myslím, že v životě jsme si světýlkama všichni vzájemně a podobné zkušenosti často prožíváme jakoby paralelně. I co se týče Fénixe, sešli se na něm lidi, kteří si tím fénixovým obdobím procházeli do jednoho. Ocitli se na nějaké křižovatce, co se vztahů týče. Nebyla náhoda, že jsem se sešli v tomto složení na tomto projektu. Díky osobním prožitkům se do představení tak trochu promítá příběh každého z nás. Díky tomu můžeme příběh představení „vyprávět" ještě emotivněji. Vnímaví diváci můžou mít někdy dokonce pocit, jako by byli u nás v kuchyni.

Kdo konkrétně se tedy podílel na realizaci představení?

Musím říct, že práce na projektu byla jedním z nejkrásnějších procesů, které jsem kdy zažila. Spolupracovala jsem s Jindřichem Panským (rozhovor zde), Jarem Ondrušem, Zuzanou Stavnou, Veronikou Kohútovou, Lidnou Fernandéz a Renátou Martinovou. S každým z nich jsem byla v přátelském kontaktu už léta a s některými z nich jsem spolupracovala už v minulosti. Pak jsem se najednou potkali o pár let později – dospělejší, zkušenější, uvědomělejší a s podobnými překonanými životními trably. Jak jsem říkala, nic se neděje náhodou... Ta spolupráce byla lidsky opravdu silná a všechny nás hodně provázala. Dokonce jsme si vstupovali do snů. Skoro jsem měla pocit, že práce na projektu snad bude působivější, než samotné představení. Ale ukazuje se, že představení je síla ještě větší. Autorská díla se hodně vyvíjejí, protože čím více se hrají, tím jsou opravdovější, protože do nich herci promítají svou vlastní osobnost. I teď, když jsem v Praze hráli druhé předpremiérové představení, byl znát progres od toho prvního. Jako režisér už tohoto nezasahuji. Představení nechávám proměňovat se podle toho, jak samotné herce mění reálné situace.

Jak to přesně myslíte s tím vývojem a proměňováním se představení?

Například u představen Muži jsem hodně pracovala s konstalacema. Logicky proto, že jsem pracovala s muži, byla celková energie toho představení taková agresivnější, animální. I tady jsme „těžili" z traumat, kterými si herci prošli a to dílo bylo celkově takové autobiografické. Tam byl pak ten vývoj krásně rozeznatelný, a to hlavně díky diváckým reakcím. Publikum chápalo představení po čtyřech letech, co se hrálo, úplně jinak. Životy herců se za čtyři roky nějak vyvinuly, a své role proto hráli jinak. Ženami jsem pak navázala na Muže. Věnovala jsem pozornost ženskému cyklu, kdy se měsíc dělí na čtyři týdny a v každém z nich je ženská energie vyladěná na jinou vlnu. Jeden týden se nacházíme v Panně, pak v Matce, pak v Čarodějnici a nakonec v Babici. Mimochodem, když si každá žena tenhle cyklus uvědomí i v běžném životě, nejen že se bude lépe žít jí, ale určitě i jejímu partnerovi. V Panně je např. žena energická, rozdala by se, naopak v Babici, se potřebuje koncentrovat, být v klidu. V roli Babice v Ženách vystupovala Dana Batulková, které se nejednou stalo, že za ní po představení chodily její vrstevnice uslzené a děkovaly jí, že jim dala klíč k tomu, jak se mají vypořádat s nelehkým životním obdobím. Sama Dana Batulková si prošla náročnými životními situacemi, které se pak promítly i do toho, jak roli hrála.


Vyskytuje se tentýž jev taky u Fénixe?

Rozhodně. Například Zuzka Stavná v něm má roli „královny všech moří, pro kterou celý svět shoří", což je přesně ten příklad ženy, která jako by svým vzezřením říkala: „Já jsem žena, jsem krásná, mám sílu. Jsem tady a všichni se teď pro mě zbořte a shořte." Sama Zuzana jde v reálu nějakou cestou a postupně zjišťuje, že tahle „královna" je pro ni dnes už pasé. K roli už nepřistupuje s tak fatální vážností, ale vkládá do ní i nadsázku a humor.

Fénix je takové naše dítě, které jsme zrovna porodili, a jsem moc zvědavá, jak se mu teď povede.

Jakou budoucnost Fénixovi jako jeho autorka věštíte?

Fénix je takové naše dítě, které jsme zrovna porodili, a jsem moc zvědavá, jak se mu teď povede. Hodně špatně se mi o něm mluví, protože je na to ještě hrozně brzo. Potřebuji ho „vstřebat". Stalo se mi, že když mělo představení první předpremiéru, nastal okamžik, kdy jsem si před publikem připadala úplně nahá, tolik jsem svůj příběh odhalila. Strašně jsem přitom trpěla, bála jsem se, že se mi z publika nedostane pochopení. Neuvěřitelně se mi ulevilo, když jsem viděla, že diváci představení přijali s nadšením.

Plánujete představení vyvézt za hranice podobně jako jeho předchůdce?

Určitě ano a doufám, že se nám to podaří. Například s Malou smrtí jsme byli několikrát v Asii. S dalšími představení jsme vystupovali také v Koreii nebo v Šanghaji. Tak snad vyjedeme i s Fénixem...

Říká se: jiný kraj, jiný mrav. Jaké je publikum v různých koutech světa?

Asiati jsou takoví hodně hraví, někdy až naivní, diváci a mají hroznou radost, když pochopí některé skryté významy v představení. To se pak sálem naprosto spontánně ozývají nadšené reakce: „Ooo", „Wau", nestydí se zatleskat. Jsou taky mnohem vděčnější než evropští diváci. Podobně spontánní jsou například i Jihoameričani, se kterými jsem měla tu čest při představeních ve venezuelském Karakasu. Ti, když je něco dojme, se nebojí vyjádřit emoce, klidně se rozpláčou a berou to naprosto samozřejmě. Vzpomínám na to strašně ráda. Byl to nádherný pocit, když se před námi rozplakalo 500 lidí v publiku, všichni vstali a tleskali. Najednou jsem měla pocit, že divadlo dává skutečně smysl víc, než kdy jindy. Tam nemají kritika ani nějaká očekávání své msíto. Tam jste přišli a cítili jste otevřenou náruč i mysl diváků. V Evropě jsou reakce publika takové studenější, publikum je celkově konzervativnější.
Miluju, když se diváci hodinu v kuse smějou... A já se „chlámu" s nima. (smích)

Také mentalita českého diváka je pochopitelně odlišná. Jaká reakce v českém hledišti, vám dokáže udělat největší radost?

Když jsem se začala věnovat autorskému divadlu, věděla jsem, že můj rukopis nebude oslovovat davy. Mrzí mě to, ale nemůžu si pomoct. Dovede mě ale potěšit, když zážitek z představení v divácích zůstane. Pak mě třeba rok po jeho uvedení, některý z nich potká a děkuje mi, že díky představení mnoho pochopil, začal jinak pohlížet na svět a změnil se mu tím život. To se týká takových těch představení s hlubokou myšlenkou. Dělám ale i na projektech, jako je například představení Přirození, které jsou odlehčenější a plné humoru. A u těch zas miluju, když se diváci hodinu v kuse smějou... A já se „chlámu" s nima. (smích)

Běhají tu kolem vás dvě úžasné ratolesti. Vedete také své děti k divadlu a tanci?

Kristiána, kterému je teď 11, i mladšího Jáchyma beru pravidelně na svá představení. Byli se podívat i na Fénixovi, čímž jsem si tedy nebyla úplně jistá. Hlavně Kristián, ale myslím si, že je to případ všech dětí obecně, dokázal v tom představení naprosto přesně „číst". Říkal mi: „Mami, my vlastně vůbec nevíme, o čem to bylo, ale bylo to hrozně krásný," a pak začal jednotlivé pasáže víc rozebírat a všechno, co řekl, byla pravda. Jsem moc ráda, že dovede vnímat hlubší podstatu představení, a i přes všechny vymoženosti dnešní doby, telefony, tablety počítače, má bohatou fantazii. Takže ano, snažím se oba kluky, a zatím hlavně toho staršího, k divadlu vést.

cooltour        mk         moap


Další partneři