Invisible II očima Rézi Szopové

„Chtěla jsem si dokázat, že to vydržím.“ INIVISIBLE II./Barbora Kaufmannová

Jde o už druhé dokumentární taneční představení z cyklu Invisible, Miřenky Čechové, odhalující ženy, jejichž odvaha se ozvat, způsobila konec jejich kariérního postupu ve veřejném prostoru. Úhel vnímání baletního prostředí jsme už mohli u režisérky Miřenky Čechové najít v kontroverzním románu Baletky, kterého je autorkou.

Fragmenty slov „určitě… při…prav se...sebe“ s pulzujícími zvuky přetékajícími do snové hudební koláže (Martin Tvrdý). Objekt připomínající krabici, jenomže je ta krabice tak velká, že by se do ní vlezli téměř všichni diváci. Drží pohromadě kovovými spoji, které, jak později zjišťujeme, jdou i s částmi zdi odpojit. Odhalují nám nejprve chodila. Chodidla se ošívají, třepou, vznášejí, jsou. Postupně se nám ukazují další časti těla. Působí autonomně jako na začátku stvoření, tělo dělá, co je mu nejpřirozenější – hýbe se. Přechází z kontrakce do uvolnění, cyklí se ve vlnách rytmizující hudby. Tělo jako autonomní, bez emocí. Stejně jako v životě přichází uvědomění si své existence, což symbolizuje odkrytí tváře. Jako výrazný prvek vnímám držení těla tanečnice.

Malý byt – lednička, ze které se při otevření ozývají hlasy, studená káva, stůl, televize, koberec, pohovka, zelená záclona připomínající oponu. Ale co se skrývá za ní?

Povolené držení těla, jakým způsobem chodí. Odměřenost asociující maskulinní chování. Po momentech, kdy se člověk ne sebescénuje, přichází významný střih, kdy si obléká baletní šaty. Postavení těla se mění do společensky vnímaného feminního držení těla s vědomím: teď jsem hodnocena. Narovnaná páteř, ladné ruce, baletní špičky, které baletka vytáhne z koše. Baletka si nacvičuje taneční kroky, mezitím slyšíme útržky z autentického rozhovoru tanečnice a dramaturgyně (tanečnice Barbory Kaufmannové a dramatugyně Barbory Baronové), kde se dozvídáme o podrobnostech z tanečního zákulisí života Kaufmanové například její měsíční plat (12 000,- hrubého) v NDM. Postupně je odkrýváno víc a víc, souběžně s tím se odmontovávají části stěn. Jsme svědky vizuálního spektáklu (Lucia Škadíková). Z různých úhlů a průzorů můžeme pozorovat ládnou a živočišnou pohybovou koláž. Jedná se o scénograficky originální počin, který sebou přináší mnoho nového. Diváci hledají možnosti, odkud tanečnici uvidí, vybírají si, co chtěji vidět. Vytváří nám to krásné kompozice pro oko. S prostorem performerka komunikuje, choreografie je o dialogu s prostorem. Nábytek je přesně, citlivě využit jako součást těla. Válenda, koberec, stůl, lžička, všechno je scénickým objektem, který má v prostoru svou funkci.

Pohyb, který probíhá v pokoji, není ilustrací k rozhovoru, který posloucháme. Neverbální umění je silné ve své nejednoznačnosti, se kterou Čechová pracuje. Každý vyhodnocuje momenty jinak podle svého asociačního rejstříku. Když se tanečnice dívá na fotbal, každého může napadat, za jakých platových podmínek hrají vrcholoví fotbalisté, také ale za jaké návštěvnosti. Během dokumentární pohybovo-zvukové instalace tanečnice změní třikrát kostým/šaty/roli . Poslední jsou červené šaty, které vítězoslavně symbolizují odvahu projevit nesouhlas proti neúměrnému přístupu autority.

Shrnutí jednoho lidského života se zdá být až trochu kruté, když jsme schopni z něho vytáhnout jednu větu, závěr. Inscenace dokazuje, že jde o velmi funkční dokumentární jazyk. Vedle toho jsme ten večer mohli v NDM zhlédnout tříhodinové autobiografické hry s vysokou mírou sugesce, zde vidíme čistou, upřímnou výpověď úspěšného člověka, kterého si já ve společnosti vážím především, protože se rozhodl ozvat, ale ještě navíc se nebojí mluvit a tančit o všem, bez filtru.

V jaké profesi pracuje s takovou fyzickou závislostí, která je nutná k tomu, abychom byli schopní trpět? Trpíme cokoliv, protože to chceme ostatním i sobě dokázat, že to vydržíme? A co je za oponou? Pokřivený obraz nás samých, kterému nechceme čelit. Zatím…Než budeme připraveni…Jste připraveni?

Foto: Kamil Hauptmannn